Zvoní budík. Je pondělí, 6 hodin. Za sebou mám náročný týden s minimem spánku, který vyvrcholil víkendovým srazem ve Svratce. Jak rád bych se dospal. Přesto vstávám a jdu nakrmit kočky. Jak už je znám, svou chutí k jídlu mi dávají najevo, že dnes bude počasí všelijaké, jen ne pěkné. Zalezu zpět do postele rozhodnut vstát, až se probudím. Spát mi však není přáno, zvoní telefon. „Máš pas?“ ozve se. Hloupější otázku bych v tuto chvíli nečekal. Na moji odpověď: „Mám“, dostávám pro mne naprosto nelogickou informaci: „Zítra v poledne letíš do Ulánbátaru“. Tato hláška mne definitivně probouzí a vytahuje z postele.

Další informace už mi vše upřesňují. Honza s Danou, kteří jedou letošní ročník maratonu „Peking to Paris“, mají na jejich vozu Porsche 911S 2,7 /1974/ problém s alternátorem. Je nutné jej vyměnit a ovšem také nový alternátor dopravit do místa servisu. A jejich první servisní zastávka je pozítří právě v Ulánbátaru.

Pro mne nyní začíná kolotoč s pořízením všech potřebných dokladů. Nejprve volám na ambasádu Mongolské republiky kvůli vstupnímu vízu. Jen tak mimochodem se dozvídám, že mi končí platnost pasu o dva měsíce dříve, než povolují mongolské předpisy. Nicméně vízum je mi po delší rozmluvě přislíbeno. Nyní tedy vyrážím na cestu po pardubických úřadech pro žádosti, fotky a pro doklad o zaplacení poplatku k žádosti o vízum. Musím konstatovat, že předpověď koček se plnila s důkladností sobě vlastní. Stihl jsem třikrát řádně promoknout a po mém vstupu do banky museli zaměstnanci nabýt dojmu, že je právě navštívil vodník. O půl jedné však mám vše potřebné v ruce a mohu vyrazit směr Praha – Mongolská ambasáda. Po půlhodinovém vysvětlování a přesvědčování vízum dostávám.

Je úterý ráno a Karel přiváží dva alternátory, aby byla jistota, a novou regulaci. V devět hodin nasedáme do auta a nejbláznivější cesta mého života začíná. Jedu servisovat auto do Mongolska.

V jedenáct hodin přijíždíme na letiště V. Havla a já definitivně chápu, co mě čeká. Odbavuji se a při čekání na odlet se dozvídám zajímavou informaci. Spoluzavazadlo prý někdy nedorazí včas a v případě spoje do Ulánbátaru s přestupem v Moskvě, kdy je málo času, je pravděpodobnost tak padesát na padesát. Moje nálada klesá někam hluboko k bodu mrazu. Uvědomuji si, že tato cesta taky může být naprosto zbytečná. Ke všemu ještě z Prahy odlétáme s dvacetiminutovým zpožděním, takže to bude muset být veliké štěstí, pokud v Moskvě stihnou přeložit zavazadla.

Let do Ulánbátaru trvá něco přes šest hodin a mé myšlenky se stále vrací k obavě, že zavazadlo nepřiletí včas, ale až dalším spojem. A to už bych měl být zase na cestě zpět. Nakonec tedy stojím v odbavovací hale Čingischánova letiště v Ulánbátaru a pozoruji přijíždějící zavazadla – to čekání je bez konce. „Je tady!“ chce se mi vykřiknout, když spatřuji svoji kabelu s alternátory, jak po pásu pomalu přijíždí k místu, kde stojím. Totálně zničený cestou a nervozitou, zda alternátory dorazí včas, smlouvám s místními taxikáři cenu za dopravu do hotelu. Bohužel jedu do nejluxusnějšího hotelu ve městě a tak i taxikáři mají nastavenou cenu v podobných hodnotách. Z původních 50 končíme nakonec na 15 eurech a já sedám do „úžasné„ Suzuki a vyrážíme směrem k hotelu Shangri La.

Musím se teď vyjádřit k vozovému parku, který cestou vidím. Jezdí zde v podstatě vše, co má kola, motor a volant. A je úplně jedno, zda je volant vlevo nebo vpravo. Jezdí se zde jako u nás vpravo, ale většina aut jsou různé ojetiny z Japonska a tak mají volant na pravé straně. Ještě je třeba se zmínit o karoseriích. Je zde téměř úplně vše, co Japonsko v automobilovému průmyslu dalo, malá i velká auta, SUV i offroady, ale jen málo jich má karoserii v původním stavu. I s technickým stavem si asi nikdo moc hlavu neláme. Jel jsem se dvěma taxíky. O Suzuce se radši nezmiňuji, ta toho viditelně pamatovala víc, než její řidič. Další taxi Toyota, která se tvářila velice zánovně, měla mrtvý podvozek, již dávno zralý na opravu. Ale musím říci, že se zde jezdí docela pomalu, všichni jezdí kolem padesátky. Všichni však stále troubí a to hlavně autobusy v centru.

Tak se po 17 hodinovém maratonu dostávám na hotel. Po přihlášení a ubytování okamžitě dávám koupel a snažím se usnout. To se mi však nedaří a tak se oblékám a v hotelové restauraci se pokouším vzkřísit k životu kávou. Když se mi to alespoň částečně podaří, vyrážím na prohlídku centra města. Z hotelu ujdu zhruba 300 m a stojím před pomníkem Marca Pola. Po dalších pár krocích se ocitám na obrovském centrálním náměstí, kterému dominuje socha Čingischána na koni a obrovský palác mongolského parlamentu. Na náměstí právě probíhalo něco na způsob našich regionálních veletrhů a ve stáncích bylo k vidění vše, od náhradních dílů pro zemědělskou techniku, přes plynové vařiče, oblečení až po vybavení nemocnic.

Vracím se do hotelu, obědvám smaženou bílou rybu a jako přílohu spoustu ovoce – dobré, lehké a osvěžující. Od pořadatelů závodu se dozvídám, že Dana s Honzou dorazí asi za tři hodiny. Zkouším ještě zalézt do postele a konečně alespoň na dvě hodiny usínám. O půl páté zvoní telefon, volá Dana s Honzou. Scházíme se u mne na pokoji. Oba dva jsou utahaní, špinaví a celí od prachu, ale evidentně rádi, že mne vidí. Beru náhradní díly a jdeme k autu. Na parkovišti začínám chápat náročnost dnešní etapy. Všechna auta jsou od bláta a pokryta silnou vrstvou prachu, který je i uvnitř. Honza mi vysvětluje, že se místy jelo i v 30 cm hlubokých kolejích a na cestách bylo kromě bláta a prachu také množství velkých kamenů. To, jak to dnes bylo těžké, dokazuje opodál zaparkované Volvo. To se dokonce i kutálelo. Pořadatelský tým mechaniků má do pozdních nočních hodin co dělat, aby všechny posádky dostal do cíle.

Pro mne začíná práce, kvůli které jsem tady. Po příchodu na provizorní parkoviště vyndávám nářadí a začíná boj s časem. Odstrojuji krycí plechy na motoru, aby alternátor s ventilátorem zchladnul. Opravuji poškozený mechanismus otevírání pravých dveří. Kontroluji kompletně celý podvozek, zavěšení kol a pérování. Odvzdušňuji brzdy a přetahuji matice kol. Dochází i na výměnu alternátoru, měním i regulaci dobíjení. Po výměně měřím dobíjecí napětí a pro jistotu kontroluji i všechny spoje na elektroinstalaci od alternátoru k akumulátoru. Nastartuji motor, musím počkat, až se správně ohřeje a doplňuji motorový olej – Porsche má tu zvláštnost, že se hladina oleje v motoru kontroluje na běžícím a správně ohřátém motoru. Ještě čistím vzduchový filtr a filtr box. Ve filtru bylo neuvěřitelné množství jemného prachu, který se zvedá při jízdě po zdejších nezpevněných cestách a proniká úplně všude. Končím servis něco kolem 23. hodiny místního času.

Loučím se s Danou a Honzou, jsou už dost unavení a jdou spát. Ráno, když se probudí, už budu v letadle a na zpáteční cestě. Já, po kompletní očistě, jdu ještě udělat pár fotografií Porsche v nočním hávu a kolem jedné v noci končím v posteli. Budíček je v pět hodin.

Nemohu usnout, počítám ovečky a ze spánku nespánku mě vysvobozuje budík. O půl šesté již na mne před hotelem čeká taxi. Ulánbátar se probouzí do deštivého rána a taxi mě odváží na letiště. Vyzvedávám letenky a řeším malý problém s odbavením. Chvíli trvá, než celníci pochopí, že to v tašce je skutečně starý alternátor a trocha nářadí. Potom sednu do letadla a loučím se s Čingischánem otázkou „Uvidíme se ještě někdy?“. Ale ta zůstala nezodpovězena za zvuku motorů startujícího letadla. Čeká mne přes šest hodin letu do Moskvy, přestup a další dvě a půl hodiny do Prahy. A pak již jen cesta autem do Pardubic. A tak sedím a píšu tuhle reportáž. Dopisuji ji až doma u počítače. Dorazil jsem v pořádku a po více než dvou dnech jsem zase doma. Celkem přes 18 hodin letu, spousta času stráveného při čekání na odbavení před odlety, malá chvilka v centru Ulánbátaru, trocha spánku na hotelu, ale hlavně několik hodin práce na servisu Porsche – a o to vlastně šlo především.

Přeji posádce Porsche 911 S se startovním číslem 113 s Honzou za volantem a Danou v těžké roli navigátorky v naprosto cizím prostředí, aby se jí vyhnuly jakékoliv potíže a šťastně dorazila do cíle maratonu do Paříže. Ještě se s nimi potkám při servisu v Košicích a vy čtenáři budete opět u toho.