Kolem automobilů a motorismu se už nějaký ten pátek motám. Na prvních fotkách z dílny, kam mne táta brával, mi ještě není ani pět let. Z holky, která se krčila v koutě dílny na stoličce a umouněným hadrem leštila „tempem“ poklice, se postupně stal člověk se skutečným zájmem o motorismus.

Byl to právě táta, který mi koupil první motokáru a vzal na automobilové závody. Tehdy jsem ani omylem nepomýšlela na to, že by se auta pro mne stala takovým koníčkem a prací zároveň. Práce servisního technika, focení soutěží, později moderování startovních ramp a v neposlední řadě vlastní motoristický server a motoristická poradna v rádiu, to vše je bilance posledních pár let. Nemohla jsem se zbavit pocitu, že mi na tom „benzinovém“ dortíku něco chybělo.

Vše změnila až Rally Show v Hradci Králové, kterou jsem moderovala. Právě tady jsem poznala Radka Pavlíčka, slovo dalo slov a od prvních chvil bylo jasné, že si velmi dobře rozumíme. Krátce na to se zrodil nápad utvořit posádku pro nějakou tu soutěž. Netušila jsem, že volba má padnout právě na Rally Bohemia a kategorii Legendy – příhodný název pro Radka a jeho neuvěřitelně bohatou a pestrou závodní kariéru.

Myšlenka, že by to byl jen hodně pěkný motoristický sen, se ve skutečnosti proměnila se zápisem do startovní listiny. Já, do té doby naprosto neposkvrněná diktováním, jsem nechtěla nic nechat náhodě a požádala jsem Radka o pár zkoušek. Termín se nezadržitelně blížil a za pár týdnů už jsem byla i se ségrou na cestě směr Praha – Mladá Boleslav. Čtvrtek se nesl ve znamení administrativních přejímek a prvního „ostrého“ najíždění trati.

Jako první jsme se připravovali na RZ Staroměstská, která vedla až do cíle na náměstí v Mladé Boleslavi. Jestli týdny před závody byl o drobném šimrání v břiše, čtvrtek jsem začala cítit pořádnou nervozitu. Trať se nám podařilo úspěšně napsat a s Radkem jsme se rozjeli na svá ubytování. Znovu jsme se viděli už za pár hodin, protože nás čekal celý den plný najíždění zbylých tří rychlostních zkoušek s velkým množstvím přejezdů.

Přejezd, najít ČK, najít start, popadnout sešit a tužku a psát a psát a psát… Začátek to byl opravdu velmi perný, první zkouška pro mne měřila nepředstavitelných 30 kilometrů a byla plná záludných míst. Jednou jsme to napsali a podruhé projeli s opravami. Další zkouška se jela ještě víc severně, v místech, která člověk zná jako zimní centra a rozhodně je na co koukat. Bohužel při najíždění si navigátor moc krásy neužije a místo rozlehlých kopců vidí akorát ta potenciálně nebezpečná místa pro nějaký výlet ven. Zhruba v půlce najíždění na mne začala padat únava, a i když je naše ženská bolest hlavy spojena s úplně jinými situacemi, stres z práce a předzávodní nervy si začaly vybírat svou daň. Bohužel nás čekal ještě dlouhý přejezd na najetí poslední zkoušky s názvem Cetno. Závěr dne byl takový, že jsem spadla na postel oblečená a s nohama na zemi jsem usnula.

Marně jsem si mohla domýšlet, že druhý den ráno vstanu a budu úplně klidná. Od časných ranních hodin krásně svítilo sluníčko, cestou do servisu jsme si koupili něco dobrého na zub a posnídali v servisu. Svůj rozpis jsem ještě doladila barvičkami, a tak vypadal hodně precizně. V odpoledních hodinách, kdy už se začal blížit slavnostní start, jsme ségru Markétu oblékli do kostýmu „retro“ hostesky s logy našeho hlavního partnera, společnosti Texaco CZ/SK. S čím však nikdo nepočítal, byla neuvěřitelná průtrž, která zničila většinu stanů v servisní zóně. Naštěstí se nikomu nic nestalo, ale škod na majetku bylo skutečně mnoho.

Od oběda se mnou moc řeči nebylo, neustále jsem se snažila si vybavit krizová místa na zkouškách, ale zároveň jsem zjišťovala, že mám v těch místech tak neuvěřitelný guláš, že jsem tento nápad raději přestala realizovat. Natáhnout kombinézu, zkontrolovat itineráře, bouchnout dvěma a zamávat lidem v naší servisní zóně. Cestou k náměstí jsme míjeli jedny semafory za druhými a já věděla, že není cesty zpět, zároveň jsem se neuvěřitelně těšila. Slavnostní start si vlastně ani moc nevybavuji a „k sobě“ přicházím až před ČK na startu první RZ.

Slizký povrch a poměrně dlouhé čekání před startem, co jsem komu udělala. Najednou se stalo něco neuvěřitelného, přišel za mnou cizí tatínek s malým chlapcem a starší dcerkou, výborně rozptýlení, řekla jsem si a ochotně jsem posadila děti za volant našeho závodního BMW 318is. Víc než malý chlapec mne zaujala slečna, najednou jsem viděla sebe s fotoaparátem, jak „ošlapuji“ před časovkou a fotím posádky. V ten moment jsem si řekla, že o závodění jsem vždycky snila, tak proč bych teď měla vyšilovat.

To už jsme stáli před startovacím stanem, já načetla Radkovi první zatáčky a už jsme letěli vstříc prvním kilometrům. Za pár set metrů nás sice čekala první „krizovka“, ale nebylo to vlastně nic zásadního. Zcela upřímně říkám, že jsem si nemohla vybrat lepšího řidiče. Radek mi vše trpělivě vysvětloval a i on sám se musel s autem během prvních kilometrů seznámit. Zkouška utekla neuvěřitelně rychle a protínali jsme první cíl. Jak se mi poprvé navigování povedlo, to uvidíte v následujícím videu.

Najet trapně přesně trasu jednotlivých přejezdů umí každý, my jsme si některé díky navigaci zkracovali, ale to se během závodů nesmí, takže na RZ jsme jeli rychle, na přejezdech to byl spíš orientační závod, ale nezabloudili jsme ani jednou. Přejezd nahoru do Tanvaldu byl nekonečný. Radek pořád sliboval, že nezaprší, ale severní silnice byly už cestou pěkně mokré a plné nepořádku od bouřky, která se tudy prohnala. Klid nám nedodal ani motor, který se před dojezdem do ČK začal pěkně přehřívat.

Důvodem bylo spadlé těsnění u chladiče, ale díky pomoci okolních lidí se to podařilo opravit. Oba zapocení až na pr… jsme skočili do auta a jeli do startu. „Tak tohle je ten pravý závodní stres,“ řekla jsem si. Osobně mám však z odjetí této zkoušky dobrý pocit, i když bylo mokro, auto pěkně fungovalo a Radek skvěle zvládal i místa s vytahaným bahnem. Ke konci se bohužel začal projevovat problém s chlazením. Zkoušku jsme dojeli a za ní nám ochotně pomohli kluci, kteří jeli za námi. Cesta do servisu už byla poklidná a já si z prvního závodního dne odnášela spousty nových pocitů a zkušeností. Večer na pokoji jsme si ještě pustili videa a šli nabírat síly na další den.

V neděli nás čekaly taktéž dvě zkoušky, jedna v Hodkovicích a druhá centrem Mladé Boleslavi. Právě na slavnostní příjezd na náměstí jsem se hrozně moc těšila. Bylo to však daleko a nebezpečí na nás číhalo na každém kilometru. Na startu první nedělní zkoušky bylo mraky diváků a musím říct, že na podávání rukou, kývnutí hlavou i úsměv od diváků si člověk zvykne hodně rychle. Před samotným startem jsem se však plně koncentrovala.

První nedělní zkouška byla hodně členitá a bylo zde mnoho míst, ve kterých jsem si nebyla jistá. Lesní úseky a pravé/levé jedničky jsem si dvakrát nezamilovala. Za legendárním mostem jsem se však dostala do navinovacího tempa a rázem bylo i na Radkovi znát, že mi plně důvěřuje a zrychluje. Naše naděje však začaly vyhasínat s cukáním a následným zhasnutím motoru. Prvně nás napadl nedostatek paliva, tak jsme vyběhli ven a dolili benzín, ale ani to nepomohlo, auto se sice rozjelo, ale netáhlo a škubalo. V tu chvíli jsme mohli jet „na oči“ a doufat, že se dobereme konce. Asi nebylo moc možností závad, už na přejezdu jsme si tedy vydedukovali závadu na palivovém čerpadle, která se následně potvrdila. Na start „staroměstské“ jsme se „docukali“ a já už ani nedoufala, že uvidím cíl. Znovu jsme zkusili čerpadlo, polili chladič vodou a odvzdušnili jej. Světe div se, ono to pomohlo.

Na začátku si ani Radek nebyl jistý, ale první zatáčky rozhodly, tlak paliva je a musíme ho udržet až do cíle. Snad nejzajímavější částí zkoušky byl skok do parčíku a následný nájezd na mostek, který jsme do poloviny jeli bokem napřed. Cíl už byl cítit. Můj diktát připomínal spíše zběsilé hekaní zatáček, ale to bylo způsobeno i pobíháním kolem auta před startem. Z parčíku jsme vletěli na kostky, potom přes příčný práh mezi domy a tam cíl. Do interimu jsem jásala jak pominutá a vlastně i v tom opojení jsem si dovolila nazvat náš závodní speciál „ludrou německou“, za což se moc omlouvám Martinovi, který nám svého miláčka půjčil.

Závodní rampa, to byl skutečně ten pravý vrchol mého motoristického dortu. Dostala jsem květinu a památeční trofej, řekla pár slov moderátorovi a děsně si užívala to, že jsem stála na druhé straně barikády. Na Rally Bohemia 2016 nikdy nezapomenu a vždy to bude mé motoristické „poprvé“, které se tučným písmem zapíše do mého života. Ani služební průjezd kolem Mladé Boleslavi už nikdy nebude jako dřív, ale vždy bude doprovázen potutelným úsměvem na rtech.

Velké poděkování patří na prvním místě Radkovi, že mi dal důvěru a posadil mne na horké křeslo a dovezl do cíle bez ztráty kytičky, samozřejmě i Martinovi Kučerovi za zapůjčení závodního vozu BMW 318is, celému servisnímu zázemí, ségře Markétě za služby profesionální hostesky, které neodolal ani Honza Kopecký a Vám všem, kteří jste stáli u trati a podpořili nás. Za sponzorskou podporu bych chtěla poděkovat českému zastoupení olejů značky Texaco.